Babinec na chatě, část II

08.07.2012 23:03

 

Neměly jsme zase tolik času, abychom probraly všechna témata, která je zajímala. A tak jsme se zaměřily na to v tu chvíli nejpodstatnější – pohyb. V jejich případě se jedná o chůzi, kterou mají všechny „naordinovanou“.  Proč naordinovanou? Protože chůze je šetrná pohybová aktivita vhodná pro všechny. A pro obézní či lidi s nadváhou o to víc.  

Bylo horko, ale odhodlaně jsme vyrazily. Bohužel jen jedna měla měřič tepové frekvence, ale pořád lepší než nic. Dělala nám vodiče.  

Šly jsme a povídaly si. Tedy nejdřív jsem je neustále rovnala a šťouchala, aby šly správně. Zdá se to jednoduché, ale není. Na co si dávat pozor?

- Na vzpřímený postoj. (Většinou se nakláněly dopředu).

- Aby ruce byly pokrčené do úhlu 900 (je potřeba ruce zaměstnat. Jinak se překrví, ztěžknou a člověku je velmi nepohodlně. Takhle rukama pěkně máchá a o to víc spaluje. Ještě lepší je vzít si hůlky, ale to už pak není kondiční chůze nýbrž nordic walking).

- Nerozmáčkněte vejce (Takhle krásně to psali na BezvaBěhu, jinak se prostě jedná o to, aby ruka nebyla zatnutá v křeči, je lepší mít pocit, že nesu vajíčku a nesmím ho rozmáčknout. Je pravda, že zpočátku je to těžké a pár žloutků se za námi našlo).

- Uvolněná ramena (Dost často se hlava vtáhne mezi ramena, to jak se člověk soustředí. Ale tudy cesta nevede, ramena musí být dole. Horní polovina těla je vlastně v klidu, pohybují se jen paže a nohy. Ale jo, občas se můžete rozhlédnout po nějakém té květince :o).

- No a především si hlídat tep.

Možná to vypadá, jako že to byla děsná dřina. Ale nám bylo strašně skvěle a v družném: Narovnej se! Jejda, další vejce v háji! Co děláš s těma rukama?, jsme došly až kousek za vesnici odkud byl nádherný výhled do údolí. Před námi ležely krávy, nad nimi končilo nebeskou jízdu unavené slunce a my byly tím kýčem totálně unešené. A hned jsme se domluvily, že ráno v sedm vyrazíme na dlouhý pochod.

V sedm to nebylo, ale o půl deváté jsme vyrazily, v rukách vodu a vejce ;o)

Šlo nás pět, ale hluku jsme možná nadělaly víc jak pionýrský oddíl na dálkovém pochodu. Tentokrát si měřič tepu vzala nejstarší z nás. Škoda, že nebyl čas si udělat i test zdatnosti, ale myslím, že tep jako ukázka stačil. Předešlý den jsem chtěla demonstrovat, jak tep rychle klesá, pokud je člověk zdatný. Protože měřič měla právě ne zcela zdatná chodkyně, koukaly jsme a koukaly a nic se nedělo, tep byl stále vysoko. Tak to je přesně ukázka toho, když člověk zdatný není :o))

Cesta ubíhala. Prošly jsme třešňovou alejí, malou vesničkou a přiblížily se k pasoucím se kravám. Kolem nich bylo tolik much, že jsme musely přidat do kroku. Holky tudy nešly poprvé, je to jejich oblíbená trasa, ale ještě nikdy prý nešly tak „pomalu“. Je to vlastně ta hlavní a největší chyba, a je jedno, zda se jedná o chůzi či o běh: člověk letí jak střela. Má pocit, že tak je to správně. Začínající běžec sprintuje, protože si to tak pamatuje ze školy. Chodci si zase myslí, že když půjdou pomalu, není to sport.

Z toho omylu jsem je vyvedla. Kromě jiného jsem jim i říkala, že pokud budou makat na doraz, je pravděpodobné, že další dva dny nevyrazí, protože budou unavené.  A hlavně si tělo zapamatuje, že makalo a nikam se mu nebude chtít. Daly mi za pravdu. Samozřejmě jsme si říkaly víc pouček, ale měly jsme  čas vnímat les kolem nás i jsme si dopřály malou pauzu.

Moc mě mrzí, že jsem neměla foťák, abych jim za dva měsíce mohla ukázat, jak na jednom ze svých prvních „tréninků“ byly splavené. Za dva měsíce totiž bude všechno jinak. A já o tom určitě poreferuji.